Konečně slíbená fotoreportáž z našeho privátku pro Lentilku. Pokusím se řádně okomentovat, ač doufám, že čtenáři budou sdílet názor se mnou a komentář by snad ani nebyl třeba :-D :-D :-D

Je sice možné, že volný pokoj obsadíme už tento týden, ale kdyby ne... Představím vám náš útulný byt a především jeden pokojíček, který teď nemá obyvatele...

Abych svému milému napravila reputaci po minulém článku...

Právě jsem dorazila na byt. Privát, chcete-li. Prodělává teď menší větší změny. Jednak se mi konečně vrátila spolubydla, která se mnou obývá pokoj (od začátku akademičáku někde trajdala a příliš tady nepobyla), jednak se další spolubydla stěhuje a hledáme nového nájemníka (dnes má přijít zájemce na prohlídku,

Mám tady slíbený nepříliš pozitivní článek pro Arielle.

Dalším článkem, který dlužím, je pár zpráv o mé praxi. Původně jsem si myslela, že už budu mít všechny zkoušky hotové jak je mým dobrým zvykem a praxi si náležité vychutnám. Bohužel s jazyky stále bojuju, takže jsem se po večerech ještě připravovala na test z řečtiny (ale o tom v následujícím článku - beztak zas dlouho nic nenapíšu, tak dnes píšu do zásoby :-))

Už je tomu měsíc, ale nemůžu tyto zážitky nezvěčnit. Dokonce jsem zjistila, že bych teď nutně potřebovala psát své pocity a úvahy, ale nemůžu, protože jsem chtěla psát o tomto víkendu a prostě jsem v tomto taková perfekcionistka, že prostě musím dodržovat časovou souslednost.

Toto je tedy příběh volně navazující na ten automobilový...

V průběhu několika posledních týdnů jsem měla několik vážně dobrých témat k sepsání článku, ale nějak jsem si zase nenašla čas a chuť k psaní.

Konečně

Mé obavy asi byly opět nějakou intuitivní předtuchou... Vše jsem sbalila do batůžku, který se mnou už roku trajdá po republice na cestách do a ze školy. Do prostoru pro notebook jsem založila učebnici řečtiny. Lyžáky si vynutily vlastní zavazadlo. Ve finále jsem tedy na zádech táhla batoh, přes rameno vak s lyžemi a v druhé

Na Silvestra to tedy poněkud nevyšlo. Dnes mě čeká pokus druhý. Mým úkolem je přepravit se z mého města do města krajského autobusem včetně lyží a lyžáků = problém číslo jedna! Jelikož bus je linka, nikoli dálkař (Arielle, téma pro tebe, doufám, že tě potěším). Tudíž se obávám, že mě pan řidič pošle s lyžema pěkně do prdele. Obávám se totiž, že tento bus ani nemá úložný prostor a je otázkou, jestli mě s obřím vakem na lyže pustí vůbec do vozu. Jela bych mnohem raději vlakem, jenže... Nějak neznám cestu z vlakového na autobusové v onom velkoměstě (protože jezdím zásadně vlakem). A problém je, že mám v 15 hodin čekat na autobusovém nádraží. Šmarja, zas musím vypadat tak neschopně... Jenže, víte, mám asi trauma z cestování. Ještě nějaký roček zpátky mi nedělalo problém se sbalit během deseti minut třeba na tři týdny, nikdy jsem se nebalila týden dopředu jako třeba moje mamina. Prostě nějakou hoďku před odjezdem jsem vzala cestovní tašku či krosnu, naházela vše potřebné (podotýkám potřebné, žádných 20 triček, troje večerní šaty atd.) a jela, kamkoli. Situace se značně změnila po cestách do Kanady a o půl roku později do Anglie. Od té doby se mi nechce jet ani nikam do zahrančí a jak tak pozoruju, přenáší se to i na vnitrostátní cestování. Možná to ani není trauma z uvěznění někde v prostoru imigračního v Kanadě, protože jsem vypadala jako nevyhovující, možná to ani není trauma z rodiny, která si špatně pročetla pokyny agentury a odmítli mě včas odvézt na místo odjezdu z Anglie... Možná to je jen vlastnost, které se říká z o d p o v ě d n o s t :-) Prostě teď sedím před každým cestováním jak hromádka neštěstí ve svém pokoji a přemýšlím, jaké oblečení (co když se stane to a nebo ono), jak vše uspořádat (aby se to nepokrčilo - proboha, to mi dřív bylo tak u pr