V průběhu několika posledních týdnů jsem měla několik vážně dobrých témat k sepsání článku, ale nějak jsem si zase nenašla čas a chuť k psaní.

Konečně mám tedy auto a jsem zase plně mobilní. Trvalo ještě celý týden než jsem se rozhodla konečně dělat něco proto, aby mělo zimní obutí. Strašně nerada vyřizuju tyhle záležitosti :-( Nakonec jsem jednoho čtvrtečního odpoledne ukecala mamku, aby se mnou jela auto přezout. Mým úkolem bylo na letních gumách vyjet ze zledovatělého parkoviště, které se zásadně neprohrnuje, protože tu věčně stojí auta, takže se sem žádná technika nedostane. Až jsem auto dostatečně ometla a oškrábala od ledu, dobruslila jsem až do centra města a vyzvedla maminu z manikúry. Bezpečně jsem nás dovezla do uličky, kde se měla nacházet dílna jistého pána, který prý tyto úkony provádí levněji než nedaleký pneuservis. Sice zbývalo už jen půl hodiny do konce pracovní doby uvedené na ceduli, ale mohly jsme zvonit jak chtěly, nikdo neotvíral. Paní, která procházela kolem nás do dveří, na něž jsme zvonily ani neodpověděla na pozdrav a celá rodina tohoto "nevím jak toho pána nazvat" se nakláněla velice nenápadně za záclonami. Nesnáším takové chování k zákazníkům, proto jsem se otočila na podpatku a rozhodla se dojet do toho nedalého pneuservisu. Jezdím tam velice nerada. Zaprvé je drahý a za druhý tam dělá člověk, s kterým jsem kdysi měla jedno takové velké nedorozumění a dodnes se občas zamýšlím, jestli jsem to tenkrát neměla tak náhodou hlásit na policii... Tentokrát tam byl navíc on sám bez šéfa pouze s nějakým zaměstnancem. Auto dostalo zimní pneu, mamina se rozhodla mě opět založit a přezutí zaplatila (o nějakou stovku levnější, bez dokladu, takže dodnes trnu, kdy mi upadne kolo nebo se rozstřelí penumatika). Dostaly jsme k tomu všemu perfektní nápad, že letní pneu uskladníme do sklepa domu, který teď využíváme jako chatu, je v dezolátním stavu a je jaksi předmětem mnoha soudních jednání, takže chátrá a chátrá. Cesta k němu je teď zcela neudržovaná, takže to vypadalo velice dobrodružně. Podařilo se mi dostat až do poloviny uličky, tam kola definitivně podklouzly. Vysmátá z takového extrému jsem si donesla pneumatiky v pytlích až k domu, uložila je a vracela se zpět. Nastartovala jsem a měla jsem v plánu vyjet po svých stopách zase zpět. První hrábnutí kol mě nerozhodilo, mamina vyskočila a potlačila mě, takže jsem ujela několik metrů, kde jsem se znovu propadla. Doteď trvám na tom, že zásadní chyba byla v tom, že jsem poslechla maminu a snažila se najet kousek bokem, bohužel to ve sněhu sjelo dál než jsem chtěla a skončila jsem v takové fázi, že to nešlo tam ani zpět. Zpět znamenalo nacouvat do křoví a tam znamenalo zapadnout do hlubokého sněhu. Ještě chvíli jstem to zkoušela a pak jsem přišla o nervy. Začala smrdět spojka, takže jsem dostala strach, že ji spálím úplně a už nevěděla jak dál. Mamina tedy došla k nejbližším sousedům a soused se pokoušel vyjet. Asi dvakrát minul sloupek plotu snad na centimetr, ale podařilo se mu dostat auto na prohrnutou cestu. Mamina si tam naprosto zničila boty a já jsem promrzla na kost. Naštěstí jsme v bezpečí dorazily domů a já měla slušnou průpravu k jízdě do hor za miláčkem dalšího dne.

Ale to je jiný příběh a ten vám povyprávím v dalším článku :-)