Už je tomu měsíc, ale nemůžu tyto zážitky nezvěčnit. Dokonce jsem zjistila, že bych teď nutně potřebovala psát své pocity a úvahy, ale nemůžu, protože jsem chtěla psát o tomto víkendu a prostě jsem v tomto taková perfekcionistka, že prostě musím dodržovat časovou souslednost.

Toto je tedy příběh volně navazující na ten automobilový...

Vlastně už od podzimu jsem měla hrůzu z toho, jak budu k mému milovanému jezdit v zimě. Celé léto snil o zimě a těšil se na lyže, takže jsem už od měsíce července slýchávala, kolik sněhu u nich je a jak cesty v létě průjezdné se stávají neexistujícími. Vzhledem k patáliím s pokaženými brzdami se moje premiéra na čtyřech kolech do hor odložila. Nicméně stejně to přišlo. Den po přezutí vozu a úspěšném zapadnutí mě čekalo známých 110km. Možná bylo dobře, že jsem si den před tím zkusila, co vlastně moje Fiesta dělá na sněhu. Strach nebyl už zdaleka tak velký. V našem městě studuje ještě kamarád z hor, takže jsme byli domluveni, že jej ještě s dalším pasažérem nabereme u supermarketu a poskytneme jim snad luxusnější přibližovadlo než je vlak či bus. Tedy původním úmyslem nebyl ani tak luxus jako rychlost. Jenže vzhledem k tomu, jaká byla cesta, by byl snad i ten vlak s třemi přestupy rychlejší. Ujeli jsme snad dvacet kilometrů a veškerý posyp skončil kvůli ochrannému pásmu. Byla jsem na to připravena, takže jsem byla jen ve střehu, jestli bude hůř. Pomaličku jsem projížděla navátým sněhem, zmrazky. Trvalo to sice dvakrát tolik než za letního počasí, ale v pořádku jsme dorazili na místo.

Byli jsme s Mazlem unavení, takže jsme měli v plánu zrušit i pravidelnou páteční návštěvu hospody. Seděli jsme v teple jeho domova a popíjeli čaj, když přišla sms. Syn známého ulovil svého prvního divočáka, máme se dostavit do nedalekého stavení. Mazel usoudil, že tím zabije dvě mouchy jednou ranou. Měl totiž v plánu jet freeride na lyžích, takže se chtěl domluvit s dalšími účastníky. Vyrazili jsme tedy napříč dlouhou vesnicí. Se všemi jsem se musela seznámit (stále jsem tam ještě nová) a na počest mladého lovce si připít slivovicí v levé ruce. Slivovici opravdu neholduju od doby, kdy jsme se jako snad ještě nezletilé telata opily s kamarádkou právě touto pálenkou. Nicméně jsem si řekla, že ze slušnosti musím, takže jsem zatla zuby a kopla to do sebe. To jsem nevěděla, že budu muset zatínat zuby ještě v dalších dvou chalupách! :-D Nakonec jsme chodili dům od domu až do třetí hodiny ranní. Z velkého množství slivovice jsem dostala strach, takže jsme pak s Mazlem podváděli. Dostala jsem slivovici, ťukla si s lovcem, popř. s dalšími účastníky (což by se nemělo, protože se má ťukat jen s lovcem, prý), uskrla a vyměnila plnou štamprli s Mazlem za prázdnou. Výsledek stál za to :-D Mazel z posledního domu vyjížděl na saních, projel i schodiště čítající asi 7 schodků a čekal mě u cesty vyválený ve sněhu. Paní prý druhý den sháněla saně :-D Doplazili jsme se domů a mě bylo jasné, že z freeridu nic nebude.

V dopoledních hodinách jsme rozlepili oči, dali si spršku. Tchýně mi oznámila, že mi tak trochu naplánovali víkend (tchýně jsou tchýně prostě :-D), že můj drahý pojede do lesa krmit zvěř a já můžu jít lyžovat. Lyže sice miluju a letošní zimu se fakt vyřádím, když to mám o víkendech pár kroků na sjezdovku, nicméně je mi trapné jezdit tam sama bez Mazla, který tam má odpracováno, zadarmo. Takže jsem nabídku zamítla. Jako vip host se chovám zásadně jen v jeho doprovodu. Vzniklý čas jsem raději využila přepisováním latinských slovíček na kartičky a diskuzí s rodinou Mazla. Nejspíš jsem zase prozradila na sebe víc než jsem měla, ale třeba to nezanechalo takové následky, jaké by mohlo. Konečně jsem se trochu zapovídala s budoucí švagrovou, která je takovým tichým stvořením. Miláček se mi vrátil až v pozdních odpoledních hodinách, takže lyže v normálním čase byly passé. Dosyta se najedl, ukázal mi fotky z krmení a prozradil, že je domluvený s klukama a zítra můžu jet taky. Fotky mě vyloženě nalákaly. Na skútru vyjeli až na vrcholy protějších svahů. Slunce se opíralo do běloskvoucího sněhu...

Lyže jsme nemohli vynechat, takže jsme pádili na večerní lyžování. Začala jsem pociťovat, že si na lyže začínám zvykat, únava se už na svahu nedostavila. Nárty v lyžácích netrpěly. Dosyta jsme se vyřádili. Zjistila jsem, že svou rychlost stále více přizpůsobuju miláčkovi a že už jaksi není cesty zpět :-D Prostě jsem se odnaučila jezdit si pomaloučku jeden oblouček za druhým. Na svahu jsme se potkali s kamarádem, kterého jsme v pátek vezli, takže jsme se hospodě nevyhnuli. Odnesli jsme tedy věci domů, rychle zblajzli jídlo a vyrazili do horské chatičky. Měli jsme v plánu ušetřit organismy a nepožívat alkohol :-) Objednala jsem si tedy čaj, z čehož pan majitel nebyl nadšen, protože musí ohřívat vodu v hrnci - to je romantika, co? Zavíral už za hodinu a my se samozřejmě rozseděli. Pánové tedy vymysleli, že pojedeme do nedalekého města. Nabídla jsem se jako řidička, takže jsme do auta naskládali ještě kamaráda s jeho přítelkyní, další kamarád byl autem, takže jel jako samostatná jednotka. Právě klučina s přítelkyní velice trpí tím, že jsme tam nebyli na Silvestra, tudíž s ním slavíme náhradního Silvestra pokaždé, co tam přijedeme :-D Co ho nenapadlo, k vodce s džusem objednal sekt. Co to s pány a dámou udělalo, si nepřejte vidět... Slečnu jsem nakonec vezla do vesničky, odkud pochází. Onen pár se na zadních sedačkách hádal, Mazel měl co dělat, aby se udržel aspoň trochu při vědomí. I tak byl bohužel jediný, kdo mě mohl navigovat. Navigace "Zpomal... zpomal... zpomal..." se stala předmětem naší hádky :-D Takže odbočku, na kterou bylo upozorněno slovy "zpomal" jsem úspěšně přejela. A hned za ní se zaleskl stříbrný vůz, dvě žluté vesty a červené světýlko: "Dobrý večer paní řidičko, silniční kontrola..." Můj vtípek, že musím mít ještě zbytkáč z předešlého večera přestal být vtipný. Rotřesenýma rukama (těžko říct, jestli víc strachem či zimou) jsem vytáhla postupně všechny doklady. Prvně v životě jsem "dýchala". Musela jsem si střihnout trapas - nevydržela jsem dostatečně dlouho, takže jsem zkoušku musela opakovat. Na displeji se objevilo 0.00 a my mohli pokračovat v krasojízdě. Jsem pánům policistům vděčná, že nešťárali, protože vím, že jedna lahvička v lékarničce je prošlá... Ale snad by to zachránil zbytek obsahu, který má ještě rok do uplynutí doby...

Miláček doma ještě několikrát reklamoval požitý alkohol a pak spokojeně usnul, což se o mě říct nedalo. Nevyspaná, rozlámaná jsem se plazila ke svahu, kde nás měli čekat kluci se skútrem. Odjezd jsme posunuli o hodinu, načež byl znovu posunut, protože na penzionu došlo pečivo a bylo třeba zajet do pekárny. Po krásné hodince strávené na houpačce zabořené ve sněhu povídáním si jsme se dočkali. Chvíli mi trvalo promyslet způsob jak nasednout na skútr tak, abych nepokopala řidiče :-D Nj, jsem amatér. Na skútru pro dva ve třech to bylo zajímavé :-D Vyrazili jsme tedy lesíkem vzhůru, div jsem popadla dech, když jsme prosvištěli mezi kotvami vleku a projeli napříč sjezdovkou. Úzkou pěšinou jsme jeli téměř kolmo vzhůru. Křečovitě jsem se přidržovala madel a vyhýbala větvičkám. Lyžařské brýle nebyly vůbec špatný nápad. Za sebou jsme měly sáňky s nářadím. Když před námi proběhla srnka, zastavili jsme se a zjistili, že lopata vypadla :-D Vraceli jsme se tedy pro lopatu a v tom postřehli zvonící mobil - máme se ihned vrátit na sjezdovku, v půli svahu je úraz a je třeba zraněného dopravit dolů. Pánové zaúpěli jejich oblíbenou hlášku: "Moje nervy! To sou nervy toto!!!" a už jsme svištěli dolů. Na louce se kluci snažili odmontovat sáňky, ale zařízení se začalo podivně prohýbat, takže to nešlo. Některé věci se vyřeší samy: saně jsme ztratily cestou :-D Takže jsme je tam nechali, že je tam pak vyzvednem. Pánové mě vysadili u boudy vlekaře a dojeli na svah pro "zlomený kotník". Návštěvník z Polska jen neustále vyřvával, že nechce sanitku, bodejď když nebyl pojištěný... Nechali jsme ho tedy pod dohledem vyčkávat na kamaráda a vyrazili konečně nakrmit zvěř. Zážitek to byl neskutečný. Vytvořím galerii, kam přidám fotky, protože to prostě nejde popsat. Když jsme vyjeli na vrchol a jeli už jen po mírně se svažující rovince, nechali mě pánové řídit. Teda docela dlouho jsem protestovala. Neumím řídit nic jiného než auto a ze skútru jsem měla vždycky respekt. Byla jsem poučena, že je to něco jako kolo, motorka i auto :-D Instruktáž proběhla asi takto: "Tož toto je brzda, jo? To je důležité. A tu přidáváš plyn." Opatrně jsem zmáčkla řídítka a skútr vyrazil kupředu. Na rychlejší jízdu než 40km/h jsem si netroufla. Přece jen bylo poznat, že jsem žena, navíc slabá jak čaj. Ono zatočit není až tak jednoduché, vyžaduje to fakt drsnou práci bicáků. Dorazili jsme až k cestě, kde nás čekal kamarád, který vezl za autem vozík s krmnou směsí. Pánové tedy naložili směs z vozíku do saní (ty jsme na louce úspěšně znovu připojili) a pak jsme jeli na různá místa v lese, kam se obsah sáněk dával na hromady.

Vrátili jsme se až odpoledne, takže odjezd ke mně domů se značně posunul. Naštěstí celý víkend pražilo sluníčko (ano po dlouhé době jsem měla spálený obličej a vypálené lyžařské brýle :-D přestože jsem se poctivě mazala, horské sluníčko je potvora), takže cesty byly poněkud sjízdnější. Valila jsem poměrně slušnou rychlostí, což se mi na onom místě asi 20km vzdáleného od mého vydliště, vymstilo. Už už měl začínat posyp, když jsem rychle najela do zatáčky a auto se volně sunulo do protisměru. Periferním viděním jsem sledovala Mazla, jak se krčí a naklání ke mně. Podívala jsem se ještě kam jsem dohlédla, zda něco jede proti nám, pomalu dobržďovala a čekala, co bude dál. Je zvláštní, že tyto okamžiky se vždycky zdají jako věčnost! Auto se levou přední částí zabořilo do bariéry sněhu. Motor umkl. Nadechla jsem se, nastartovala, zařadila zpátečku a vrátila vůz zpátky do našeho pomyslného pruhu. Posledních dvacet kilometrů jsme už dorazili bez obtíží :-)

A jako třešnička na dortu: Mazlovi se ode mě nějak nechtělo, takže se rozhodl jet posledním vlakem. Dorazili jsme tedy večer na nádraží, abychom se dozvěděli, že má vlak tři hodiny zpoždění, stejně jako jiné vlaky. Poprvé u nás stavělo Pendolino :-D Bylo docela zajímavé sledovat davy lidí, které tady vysypali a snažili se přepravit náhradní autobusovou dopravou, kterou v té době teprve zděšeně sháněli. Na asi dvě hodiny jsme se vrátili domů a doufali, že se zpoždění nezmenší. Od známého "oranžového pána" jsme se dozvěděli, že na dvou různých místech republiky došlo ke střetu s člověkem, takže byla dráha kompletně ochromena. Miláček dorazil na koleje až ve tři ráno a já doufala, že v půl sedmé už nebude zpoždění větší než hodinové.