Jelikož zítra odjíždím k příteli a notebook nechám odpočívat v pokoji doma, k poslednímu článku tohoto roku se uchýlím již teď. Konec roku je vždy časem bilancování a přemítání o tom nadcházejícím.

Takže jsem všechno s obrovskými problémy sbalila. Balila bych se raději na týden než na dva dny... Navíc jsem zvyklá naložit do auta, co je potřeba a ne se trmácet s batohem vlaky a autobusy! Jenže když ten křáp stávkuje, musím využít dálkových spojů.

... zbytek znáte z jednoho z předchozích článků. Nemýlila jsem se, Vánoce přinesly mnoho situací, které jsou pro článeček jak dělané. A to pro mě ještě neskončily! S Mazlem je totiž budu slavit "až příští rok". Protože jsem svoji

Ano, konečně si to přiznám. Jsem opravdu drbna. Možná je to tím, že jsem vyrostla v maličké části města, která bývá často (nesprávně - statut města má už od xy-ntého století) nazývána vesnicí. Je to už několik let, co tam nebydlím a dnes mě spíš rozesmívá, když vidím okna někdejších sousedů jen maloučko zatažená, aby měli stále přehled o tom, co se šustne na ulici.

Prej "Napiš něco!" Ale co? Docela zvažuju, že si dám novoroční předsevzetí, že tohle bude DENík, tedy že budu psát každý den. Že se prostě přinutím, každý den najít něco, co mě inspiruje k článku. Hmmm! Docela oříšek!

Pokusím

Čas běží neskutečně rychle a semestr od semestru rychleji, zdá se mi. Takže se pomalu blíží doba, kdy otevřu Word a do něj napíšu první slova své bakalářské práce. Blíží se doba, kdy začnu zpracovávat otázky ke státnicím a podobné lahůdky. Letos mi končí dvě třetiny mého bakalářského studia (na vysvětlenou: studuju kombinaci

Docela dlouho zvažuji, jestli psát o těchto detailech mého života. Jenže možná proto, že se toho zdráhám, se stává můj blog nečtivým. Tak to tedy risknu. Říkám si, že když na tento blog narazí můj Mazel, tak ho to snad nepohorší, protože píšu nejen pravdivě, ale i dosti... No, stále v růžových brýlích :-)

Běží mi třetí týden školy, která přinesla dost nových očekávaných i neočkávaných změn. O těch, které se týkají mého vztahu už pomlčím, páč si říkám, že ty články už asi vyznívají fakt trapně (což mě docela donutilo přemýšlet nad tím, proč předešlý blog, plný fňukání nad útrapami s idiotem, byl tolik navštěvovaný a komentovaný, zatímco blog švestičky je chudý na návštěvy, komentáře a ještě vyfásnul hodnocení pětkou u některého článku).

Od půl čtvrté mžourám na svět, od čtyř jsem v pohybu. Den je najednou tak neskutečně dlouhý a já aktivní. Nevím, čím je způsobena ta aktivita. Jestli se snažím hnát čas kupředu nebo mě můj nejmilovanější natolik motivoval...

Po strašně dlouhé době Švestka zasedla s kávou k notebooku a hodlá něco napsat. Co je příčinou? Nuda. Nenávidím to slovo a myslela jsem si, že mě nikdy nezastihne. Pomalu a jistě se stávám puťkou. Měla bych s tím něco dělat. Našla jsem svého prince a propadla se do nebezbečného kolotoče otáčení se kolem něj. Tak třeba dnešní den: