Čas běží neskutečně rychle a semestr od semestru rychleji, zdá se mi. Takže se pomalu blíží doba, kdy otevřu Word a do něj napíšu první slova své bakalářské práce. Blíží se doba, kdy začnu zpracovávat otázky ke státnicím a podobné lahůdky. Letos mi končí dvě třetiny mého bakalářského studia (na vysvětlenou: studuju kombinaci

Docela dlouho zvažuji, jestli psát o těchto detailech mého života. Jenže možná proto, že se toho zdráhám, se stává můj blog nečtivým. Tak to tedy risknu. Říkám si, že když na tento blog narazí můj Mazel, tak ho to snad nepohorší, protože píšu nejen pravdivě, ale i dosti... No, stále v růžových brýlích :-)

Běží mi třetí týden školy, která přinesla dost nových očekávaných i neočkávaných změn. O těch, které se týkají mého vztahu už pomlčím, páč si říkám, že ty články už asi vyznívají fakt trapně (což mě docela donutilo přemýšlet nad tím, proč předešlý blog, plný fňukání nad útrapami s idiotem, byl tolik navštěvovaný a komentovaný, zatímco blog švestičky je chudý na návštěvy, komentáře a ještě vyfásnul hodnocení pětkou u některého článku).

Od půl čtvrté mžourám na svět, od čtyř jsem v pohybu. Den je najednou tak neskutečně dlouhý a já aktivní. Nevím, čím je způsobena ta aktivita. Jestli se snažím hnát čas kupředu nebo mě můj nejmilovanější natolik motivoval...

Po strašně dlouhé době Švestka zasedla s kávou k notebooku a hodlá něco napsat. Co je příčinou? Nuda. Nenávidím to slovo a myslela jsem si, že mě nikdy nezastihne. Pomalu a jistě se stávám puťkou. Měla bych s tím něco dělat. Našla jsem svého prince a propadla se do nebezbečného kolotoče otáčení se kolem něj. Tak třeba dnešní den:

Teda ten nadpis působí vážně depresivně. Ještě včera by byl asi mnohem výstižnější. Naštěstí platí babiččino staré moudro: "Ráno moudřejší večera."  Ač si neustále vymýšlím zábavu, dny, kdy jsem sama bez rodiny a bez mého nejdražšího nejmilovanějšího, se vlečou neúnosně. Asi bych měla osvětlit důvod mé samoty. Tak tedy: Moje maminka si každoročně

Je velice zvláštní, jak rychle si člověk zvyká na lepší.

Teda... To je jak velký třesk. Plíživě, ale v podstatě ze dne na den. Nějak nemůžu ani najít ta správná slova. Jen vím, že to chci psát.

Je zvláštní, jak člověk velmi rychle dělá z věcí nových věci všední a stereotypní. Před rokem, kdy jsem se stala právoplatnou servírkou (prostě servírkou a ne děvčetem pro všechno - pomocnou silou) se mi zdál každý zákazník jiný, zajímavý. Každá objednávka měla své kouzlo. Každý den byl jiný. Objevovala jsem svět nového působiště a také oťukávala lidi kolem sebe... Po roce jsme jedna velká rodina, která se sice občas potýká s menšími potížemi, vášnivými diskuzemi (slovo hádky by bylo poněkud přemrštěné), ale držíme při sobě a dokážeme si pomoci nejen v pracovním soužití.