Od půl čtvrté mžourám na svět, od čtyř jsem v pohybu. Den je najednou tak neskutečně dlouhý a já aktivní. Nevím, čím je způsobena ta aktivita. Jestli se snažím hnát čas kupředu nebo mě můj nejmilovanější natolik motivoval...

Po strašně dlouhé době Švestka zasedla s kávou k notebooku a hodlá něco napsat. Co je příčinou? Nuda. Nenávidím to slovo a myslela jsem si, že mě nikdy nezastihne. Pomalu a jistě se stávám puťkou. Měla bych s tím něco dělat. Našla jsem svého prince a propadla se do nebezbečného kolotoče otáčení se kolem něj. Tak třeba dnešní den:

Teda ten nadpis působí vážně depresivně. Ještě včera by byl asi mnohem výstižnější. Naštěstí platí babiččino staré moudro: "Ráno moudřejší večera."  Ač si neustále vymýšlím zábavu, dny, kdy jsem sama bez rodiny a bez mého nejdražšího nejmilovanějšího, se vlečou neúnosně. Asi bych měla osvětlit důvod mé samoty. Tak tedy: Moje maminka si každoročně

Je velice zvláštní, jak rychle si člověk zvyká na lepší.

Teda... To je jak velký třesk. Plíživě, ale v podstatě ze dne na den. Nějak nemůžu ani najít ta správná slova. Jen vím, že to chci psát.

Je zvláštní, jak člověk velmi rychle dělá z věcí nových věci všední a stereotypní. Před rokem, kdy jsem se stala právoplatnou servírkou (prostě servírkou a ne děvčetem pro všechno - pomocnou silou) se mi zdál každý zákazník jiný, zajímavý. Každá objednávka měla své kouzlo. Každý den byl jiný. Objevovala jsem svět nového působiště a také oťukávala lidi kolem sebe... Po roce jsme jedna velká rodina, která se sice občas potýká s menšími potížemi, vášnivými diskuzemi (slovo hádky by bylo poněkud přemrštěné), ale držíme při sobě a dokážeme si pomoci nejen v pracovním soužití.