Hluboce se zamýšlím nad svou studijní morálkou. Vlastně to průběžně dělám celé své studium. A pozoruju, že rok

Mé obavy asi byly opět nějakou intuitivní předtuchou... Vše jsem sbalila do batůžku, který se mnou už roku trajdá po republice na cestách do a ze školy. Do prostoru pro notebook jsem založila učebnici řečtiny. Lyžáky si vynutily vlastní zavazadlo. Ve finále jsem tedy na zádech táhla batoh, přes rameno vak s lyžemi a v druhé

Na Silvestra to tedy poněkud nevyšlo. Dnes mě čeká pokus druhý. Mým úkolem je přepravit se z mého města do města krajského autobusem včetně lyží a lyžáků = problém číslo jedna! Jelikož bus je linka, nikoli dálkař (Arielle, téma pro tebe, doufám, že tě potěším). Tudíž se obávám, že mě pan řidič pošle s lyžema pěkně do prdele. Obávám se totiž, že tento bus ani nemá úložný prostor a je otázkou, jestli mě s obřím vakem na lyže pustí vůbec do vozu. Jela bych mnohem raději vlakem, jenže... Nějak neznám cestu z vlakového na autobusové v onom velkoměstě (protože jezdím zásadně vlakem). A problém je, že mám v 15 hodin čekat na autobusovém nádraží. Šmarja, zas musím vypadat tak neschopně... Jenže, víte, mám asi trauma z cestování. Ještě nějaký roček zpátky mi nedělalo problém se sbalit během deseti minut třeba na tři týdny, nikdy jsem se nebalila týden dopředu jako třeba moje mamina. Prostě nějakou hoďku před odjezdem jsem vzala cestovní tašku či krosnu, naházela vše potřebné (podotýkám potřebné, žádných 20 triček, troje večerní šaty atd.) a jela, kamkoli. Situace se značně změnila po cestách do Kanady a o půl roku později do Anglie. Od té doby se mi nechce jet ani nikam do zahrančí a jak tak pozoruju, přenáší se to i na vnitrostátní cestování. Možná to ani není trauma z uvěznění někde v prostoru imigračního v Kanadě, protože jsem vypadala jako nevyhovující, možná to ani není trauma z rodiny, která si špatně pročetla pokyny agentury a odmítli mě včas odvézt na místo odjezdu z Anglie... Možná to je jen vlastnost, které se říká z o d p o v ě d n o s t :-) Prostě teď sedím před každým cestováním jak hromádka neštěstí ve svém pokoji a přemýšlím, jaké oblečení (co když se stane to a nebo ono), jak vše uspořádat (aby se to nepokrčilo - proboha, to mi dřív bylo tak u pr

Musím se jednoduše pochlubit, že jsem s výjimkou jazyků vše zvládla. I když přiznávám, že po haluzi maličko. Zápočty splněny, kolokvia okecány, zkoušky se známkami výbornými až na dobrou z Práce ze seniorů. Ach jo! No, vzhledem k tomu, že je to jediná trojka k jedničkám, zvažuju, že si je ke konci zkouškového střihnu ještě jednou :-( Nevím, musím zvážit, jestli se mi chce učit znovu všechny choroby způsobující demenci, cévní mozkové příhody, hlavové nervy, dysfagie, afázie... Blééé! A otázkou je, jestli jsem schopná se to naučit lépe než na známku tři... Možná kdybych sehnala ty tři přednášky, co mi chybí...??? :-D (Opět mám předsevzetí do nového semestru: totiž chodit na úplně všechny přednášky - a to nejsem flákač, chyběla jsem jen 3 pátky, 2 čtvrtky a 1 středu - ale i to prostě chybí).

No a teď ty jazyky zas

...protože se mám učit a né psát na blog! Tak si shrnu své úspěchy (a neúspěchy) minulého týdne (a taky pro informaci Arielle).

Jelikož zítra odjíždím k příteli a notebook nechám odpočívat v pokoji doma, k poslednímu článku tohoto roku se uchýlím již teď. Konec roku je vždy časem bilancování a přemítání o tom nadcházejícím.

Takže jsem všechno s obrovskými problémy sbalila. Balila bych se raději na týden než na dva dny... Navíc jsem zvyklá naložit do auta, co je potřeba a ne se trmácet s batohem vlaky a autobusy! Jenže když ten křáp stávkuje, musím využít dálkových spojů.

... zbytek znáte z jednoho z předchozích článků. Nemýlila jsem se, Vánoce přinesly mnoho situací, které jsou pro článeček jak dělané. A to pro mě ještě neskončily! S Mazlem je totiž budu slavit "až příští rok". Protože jsem svoji

Ano, konečně si to přiznám. Jsem opravdu drbna. Možná je to tím, že jsem vyrostla v maličké části města, která bývá často (nesprávně - statut města má už od xy-ntého století) nazývána vesnicí. Je to už několik let, co tam nebydlím a dnes mě spíš rozesmívá, když vidím okna někdejších sousedů jen maloučko zatažená, aby měli stále přehled o tom, co se šustne na ulici.

Prej "Napiš něco!" Ale co? Docela zvažuju, že si dám novoroční předsevzetí, že tohle bude DENík, tedy že budu psát každý den. Že se prostě přinutím, každý den najít něco, co mě inspiruje k článku. Hmmm! Docela oříšek!

Pokusím